×

„Byla jsem stále v šoku, když mě můj syn a dcera objali v letadle. Čekali jsme na tuhle chvíli více než dva roky. Tohle shledání posílá odkaz těm, kteří mě uvěznili, že nejsem sama a hlas svobody nikdy neutichne”. Díky mezinárodnímu tlaku organizací jako je Amnesty International a politických subjektů se po dvou letech povedlo docílit propuštění Me Nam. Konečně se shledala se svými dětmi a matkou a odjela s nimi do exilu v Spojených státech. Po příchodu poděkovala Amnesty a jiným organizacím za pomoc. Její případ dokazuje, že mezinárodní tlak na úřady má smysl a i váš dopis může někomu změnit život! Me Nam je jedna z nejvlivnějších blogerů a blogerek ve Vietnamu. Všichni ji znají pod přezdívkou Mother Mushroom (v překladu “Matka Houba”). Říkala tak prý svému prvnímu dítěti. Teď ale svoje děti neměla dlouho vidět - v roce 2017 ji totiž odsoudili za “vedení propagandy proti státu” k deseti letům vězení. Proč? Na Facebooku sdílela články a vyzývala k akcím proti policejní brutalitě a ničení životního prostředí - třeba průmyslovému úniku toxických látek, který zabil tisíce ryb. Důkazy proti ní zahrnovaly i účast na veřejných protestech, vlastnictví sbírek poezie, které jsou považované za kritické vůči státu nebo vypracování zprávy o úmrtích v policejní vazbě. Spoluzakládala taky nezávislou síť pro blogery a blogerky, aby jim pomohla se zviditelnit. Jak říká její matka: „Moje dcera dělala normální věci, ale v abnormální společnosti.” Podmínky ve vietnamských věznicích jsou velmi drsné. Běžný je nedostatek jídla nebo lékařské péče. Končí v nich i ti, kteří si dovolí pokojně kritizovat vládu, požadují politické změny nebo volají po dodržování lidských práv. Me Nam se ve vězení rapidně zhoršilo zdraví. Držela hladovku na protest proti tamním zoufalým podmínkám. Amnesty v současnosti eviduje ve Vietnamu 98 vězňů a vězenkyň svědomí, perzekvovaných pouze za uplatňování svých práv.

Požadujeme:

Adresát dopisu:

×

„Růže vzdoru se rodí z asfaltu. Dostáváme růže, ale budeme mít sevřené pěsti, až budeme mluvit o naší existenci proti příkazům, které ovlivňují naše životy.” To jsou slova Marielle, aktivní radní z brazilského Rio de Janeira poté, co dostala letos v březnu růži na Mezinárodní den žen. Týden na to ji zastřelili... Marielle Francová byla osmatřicetiletá máma malé dcery. Vyrostla ve favele (slumu) a ve své pozici v městské radě se neohroženě stavěla za spravedlivější Rio de Janeiro - sama jako černoška a bisexuálka se zastávala černošských žen, LGBT+ lidí, chtěla lepší život ve favelách a odsuzovala beztrestné policejní zabíjení. A podle expertízy důkazů se zdá, že kulka ze zbraně federální policie zabila i ji - zastřelili ji i muže, který řídil auto, ve kterém jeli. Vyšetřování se vede v přísném utajení. Marielle ale někdo umlčel stejně jako další obránce lidských práv. Brazílie je pro ně totiž jednou z nejnebezpečnějších zemí světa - jen v roce 2017 tam přišlo o život nejméně 70 lidí, kteří se staví za práva druhých. Ostatní žijí v neustálém strachu. Zabíjení se velmi často vůbec nevyšetřuje a vrazi zůstávají na svobodě. Beztrestnost je velmi častá i v případech, kdy člověka připraví o život někdo od policie. Mariellina sestra Anielle vzkazuje: „Dokud budeme mít sílu, budeme požadovat spravedlnost pro Marielle i jí podobné.” Pojďme ji podpořit a ukázat brazilským úřadům, že nepolevíme, dokud budou v zemi umírat odvážní aktivní lidé.

Požadujeme:

• vyšetření vraždy Marielle Francové včetně zjištění, kdo zločin nařídil
• ochranu obránců lidských práv v Brazílii před dalšími hrozbami a útoky

Adresát dopisu:

Stáhnout dopis v PDF

×

„Jsem Atena, je mi 30 a před dvěma lety mě odsoudili k 7 letům vězení za to, že jsem si dovolila postavit za práva jiných.” Atena Daemiová byla aktivní mladá Íránka: Na Facebooku a dalších sociálních sítích se zastávala íránských žen nebo kritizovala trest smrti. Rozdávala letáky a zúčastnila se pokojného protestu proti popravě mladé dívky. Jednoduché akce, které ale bohužel v Íránu vyžadují hodně odvahy. A i Ateně se odvaha vymstila - její chování brala policie jako “důkaz” trestné činnosti a soud ho následně označil jako „zločiny proti národní bezpečnosti“ nebo „šíření antisystémové propagandy.“ Odsoudili ji k sedmi letům za mřížemi v nespravedlivém procesu, který trval jen 15 minut. Trest si Atena odpykává v jednom z nejobávanějších íránských vězení Shahr-e-Rey, kde lidé v přeplněných celách a nehygienických podmínkách bez přístupu k pitné vodě nebo lékařské péči čelí násilí a ponižujícímu zacházení. Atena si už vytrpěla hodně - bili ji, nastříkali do očí pepřový sprej, zavřeli na samotku. Ona se ale nevzdává a dál bojuje za lidská práva. Začátkem letošního roku držela hladovku, aby protestovala proti svému umístění ve vězení a tamním krutým podmínkám. Atenino zdraví se kvůli tomu hodně zhoršilo a musí být co nejdříve propuštěná. Nelítostné zacházení s Atenou je dalším z řady příkladů intenzivního zásahu proti těm, kteří hlasitě dávají najevo touhu po spravedlivějším Íránu. Desítky lidí sedí ve vězeních a mnoho dalších se potýká s dohledem, zastrašováním, výslechy nebo stíháním, aby je režim umlčel.

Požadujeme:

• Okamžité propuštení Ateny Daemiové

Adresát dopisu:

Stáhnout dopis v PDF

×

„Já jsem Gulzar. Přijde mi normální, že se nestydím za svůj hendikep a motivuju i ostatní lidi s tělesným postižením, aby se nebáli požadovat podmínky pro důstojnou práci a život. Ne každý to ale u nás v Kyrgyzstánu chápe a podporuje...” Gulzar Dujšenová v roce 2002 ochrnula na dolní část těla kvůli dopravní nehodě způsobené opilým řidičem. Rok na to nečekaně zemřel její manžel, a tak se rázem stala jedinou opatrovnicí svých dvou malých dětí. Nikdy to ale nevzdala. Začala se setkávat s dalšími lidmi se zdravotním postižením, kteří pořádali akce v hlavním městě Biškeku. Uvědomili si, že se musí každý den potýkat s bariérami v zaměstnáních, dopravě, pořád někoho žádat o pomoc, snášet neochotu zdravotního personálu při běžných vyšetřeních - zkrátka často vysilující a trapné situace. Gulzar se to snaží změnit tak, aby se lidé s hendikepem aspoň postupně dočkali rovnoprávnosti a nezávislosti: Setkává se se státními úředníky, organizuje školení pro řidiče autobusů nebo pořádá různé akce prostřednictvím sociálních sítí. Sama ale stále řeší ty nejzákladnější problémy - třeba překážky na cestě ke svým vchodovým dveřím. Ale hlavně každý den čelí diskriminaci ve společnosti, kde se od žen neočekává, že budou vystupovat se svými názory a lidé se zdravotním postižením jsou označováni za "invalidy." Ženy a dívky v Kyrgyzstánu stále čelí diskriminaci - kvůli pohlaví obecně, navíc když žijí s nějakým hendikepem. Na jejich stav se často nahlíží jako na nemoc. „Nejdůležitější je přístup obyčejných lidí. Když uvidí, jak se lidé s postižením snaží třeba běžně pracovat a být tak nezávislí na cizí pomoci, pohled se změní a tím se změní i podmínky,” věří dál odhodlaná Gulzar. Změnit přístup ale musí i stát - podpořit Gulzar a její boj za změnu.

Požadujeme:

• oficiální podporu Gulzar a dalších aktivistů v boji za práva osob se zdravotním postižením ze strany předsedy parlamentu
• ratifikaci Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením
• řešení diskriminace, zlepšení přístupu ke zdravotní péči, zajištění dostatku bezbariérových míst v budovách, poskytnutí pracovních míst a zajištění bezpečnější dopravy osobám se zdravotním postižením

Adresát dopisu:

Stáhnout dopis v PDF

×

„Jmenuji se Vitalina. Snažím se podporovat LGBT+ komunitu u nás v Užhorodě. To se nelíbí krajním pravičákům, kteří mě už několikrát napadli. Vyšetřování žádné. Ale nechci se nechat zastrašit nenávistí!” Vitalina Kovalová je ústřední osobností LGBT+ komunit na Ukrajině. Její problémy začaly, když se v březnu 2017 zúčastnila pochodu na Mezinárodní den žen. Byla napadena desítkou mladých mužů, kteří jí a dalším demonstrantům neumožnili projít - roztrhali plakáty a křičeli na ně hrozby. Vitalina šla na policii a podala stížnost. Ta se ale nikdy neřešila. Rozhodnuta, že ji to nezastaví, chtěla být součástí stejného pochodu i v roce 2018. Měla ale strach z dalšího útoku, a proto šla na policii předem. Tam ji ujistili, že demonstranti budou dobře chráněni. Nebyli - lidé z pravicové skupiny "Karpatska Sich" hodili po Vitalině červenou barvu. Ta se jí dostala do očí a způsobila chemické popáleniny. Jen s velkým štěstím nepřišla o zrak. Útočníky zadrželi, ale propustili je po pár hodinách. Dodnes nezačalo efektivní vyšetřování. Od incidentu se Vitalina a ostatní demonstranti potýkají s výhrůžkami, dva aktivisti dokonce nahlásili, že je někdo pronásledoval až domů a fyzicky napadl. Počet podobných útoků a zastrašování aktivistů na Ukrajině roste. Krajně pravicové skupiny se tak snaží zamezit šíření “nezdravých” inkluzivních hodnot. A stát s tím nic nedělá. I kvůli otevřenému nepřátelství vůči LGBT+ lidem pro ně Vitalina pomohla založit komunitní centrum jako bezpečný prostor a útočiště. „Stále pořádám různé komunitní a kulturní akce. Dřív jsem ale při tom nemusela řešit bezpečnost. To teď musím a ubíjí mě to,” stěžuje si Vitalina. Ale nepřestává. Je to zkrátka odhodlaná aktivistka - ale je v ohrožení. Podpořme ji a jí podobné.

Požadujeme:

• aby ukrajinský ministr vnitra vzal veřejně na vědomí důležitou roli Vitaliny a ostatních aktivistů, kteří brání ženská a LGBT+ práva
• poskytnutí ochrany těmto aktivistům před útoky krajně pravicových skupin

Adresát dopisu:

Stáhnout dopis v PDF

×

„Jsem Nonhle. Dozvídáte se o mně, protože se v Jihoafrické republice snažím chránit území svých předků před bezohlednými těžaři. Nechápou, že když seberete moje území, seberete mi identitu. A to nedopustím!” Nonhle Mbuthumaová, farmářka a průvodkyně, bojuje za svou komunitu proti důlní společnosti, která chce vytěžit titan na dědičném území jejích předků. Čelí ale výhružkám a zastrašování, dokonce přežila pokus o vraždu. Nonhle patří k tradiční komunitě Amadiba, což jsou původní obyvatelé s právem na území ve východní části Jihoafrické republiky. Jestli firma dostane povolení těžit, o své domovy, živobytí i smysl života přijde asi 5000 lidí. Nonhle proto nečeká se založenýma rukama a v roce 2007 založila s lidmi z pěti vesnic spolek na obranu svého území Amadiba Crisis Committee a je jeho hlasitou mluvčí. Od té doby ale čelí neustálým výhrůžkám a někdo se ji dokonce pokusil otrávit. Jejího kolegu, dalšího lídra komunity, zastřelili v roce 2016, nikdo nebyl potrestán. Má být Nonhle další na řadě? Její odvaha je ale obdivuhodná: „Tohle území patřilo mé babičce, která ho zdědila po svých prarodičích. Co zanechám já svým dětem? Důl?! Těžba nepřichází v úvahu, jsem rozhodnutá vydržet,” říká. Jihoafrická republika jí musí zajistit ochranu a bezpečí. Komunita Amadiba se kvůli těžbě strachuje o své území už desítky let. Podle jejich názoru se ale vláda už v roce 1996 zaručila, že se nepovolí žádná těžba bez svobodného a informovaného souhlasu domorodců. Tam, kde se už těží, čelí lidi znečištění ovzduší i vody a zhoršení svého zdraví.

Požadujeme:

• ochranu Nonhle Mbuthumaové a vyšetření výhružek a obtěžování, kterým musí čelit

Adresát dopisu:

presidentrsa@presidency.gov.za

Stáhnout dopis v PDF