„Jsme Sarah a Sean, kamarádi. Potkali jsme se v roce 2017 na řeckém ostrově Lesbos, kde jsme dobrovolničili jako záchranáři – pomáhali jsme lodím v nouzi a dostávali lidi z nich do bezpečí. Teď nám za to hrozí až 25 let ve vězení.“

Sarah Mardiniová (24) a Sean Binder (25) jsou oba trénovaní záchranáři. Ona Syřanka žijící v Německu, on Němec, který bydlí v Irsku. Své zkušenosti se rozhodli využít v jedné z nevládních organizací, které pomáhají lidem na útěku na řeckém Lesbosu. Jejich úkolem bylo monitorovat moře, vyrážet k potápějícím se lodím a zachraňovat z nich lidi do bezpečí. Lodě pašeráků jsou totiž často v dezolátním stavu a na moře vyplouvají přeplněné. Teď je kvůli tomu v Řecku obvinili ze „špionáže", „pašování lidí" a z „příslušnosti ke zločinecké organizaci". Jestli soud rozhodne, že jsou vinní, hrozí jim až 25 let vězení.

Oba už strávili za mřížemi přes 100 dní, ven se dostali na kauci. Sean říká: „Nejděsivější na tom všem není to, že mě uvěznili, ale že se něco podobného může stát komukoli.“

A fakta tomu nasvědčují. Ačkoli počet lidí na útěku ve světě každoročně stoupá, nejen státy EU čím dál více omezují bezpečné a legální cesty, jak se tito lidé mohou dostat do bezpečí. Jsou tak odkázáni na předražené služby převaděčů, kteří často riskují jejich životy. Jen v roce 2018 utonulo na moři 2277 uprchlíků a migrantů.

Mnoha lidem není osud trpících lhostejný a snaží se jim pomáhat – zachraňovat tonoucí, poskytovat lékařské ošetření, nocleh a podobně. Pak za to ale často čelí zastrašování a absurdním obviněním. Sarah a Sean nejsou bohužel zdaleka jediní.

Sarah, která získala azyl v Německu, poznala na vlastní kůži, jak nebezpečné cesty po Středozemním moři jsou. V roce 2015 utekla před válkou v Sýrii na člunu, kterému se několik kilometrů od řeckého pobřeží porouchal motor. Ona a její sestra – obě plavkyně – skočily do moře a plavidlo se zbytkem lidí táhly několik hodin až ke břehu.

„Jsem Marinel. Když mi bylo 16, zažila jsem, jak tajfun Yolanda zničil celou mou vesnici a zabil tisíce lidí. Tohle se nesmí opakovat, a proto se snažím přesvědčit světové lídry, aby konečně začali smysluplně řešit dopady klimatických změn.“

Marinel Sumooková Ubaldová (22) byla ještě teenagerka, když si uvědomila, že musí najít způsob, jak ochránit sebe a své společenství před katastrofálními dopady klimatické změny. 13. listopadu 2013 totiž přežila řádění tajfunu Yolanda – jedné z nejsmrtelnějších tropických cyklón v historii planety. Ta zničila celou její vesnici, na Filipínách během pár hodin zemřelo přes 6000 lidí a miliony ztratily své domovy.

Teď, o šest let později, získala Marinel titul ze sociální práce. Dál aktivně hledá způsoby, jak přesvědčit vlády všech zemí, že musí přijmout zodpovědnost za negativní dopady klimatických změn. V  roce 2018 v New Yorku třeba přednesla důkazy o vlivu fosilních paliv na negativní změny klimatu. „Můj příběh je jen jedním z mnoha a já jsem tu, abych promluvila jménem zranitelných a přehlížených komunit,“ řekla před zaplněným sálem v OSN. „Věřím, že náš hlas bude vyslyšen.“

Podmínky života jejího společenství v  provincii Východní Samar jsou totiž i několik let po tajfunu katastrofální – vláda neudělala dostatečná opatření a nechala lidi žít v otřesných podmínkách. Stále je nedostatek jídla, vody, nefunguje elektřina ani kanalizace.

Marinel je proto odhodlaná zasadit se o to, aby se vlády po celém světě postavily změnám klimatu a řešily jejich dopady na její a další podobné komunity.

„Jmenuji se Yasaman a jsem herečka z Íránu. Myslím si, že zahalování žen v mé zemi by neměl vynucovat zákon. A tak jsem sundala šátek a rozdávala v metru kytky. Odsoudili mě za to na 16 let.“

Yasaman Aryaniová (24) nesouhlasí s tím, že se ženy v Íránu musí povinně zahalovat. A tak se jako herečka a umělkyně rozhodla na Mezinárodní den žen 2019 uspořádat poetický protest: Na vlak metra napsala heslo „Bílý květ se velkoryse rozvíral a šátek byl jemně odstraněn.“ Potom sundala z hlavy šátek a společně se svou maminkou v koridoru určeném ženám rozdávala bílé květiny.

Mluvila s nimi o tom, jak by bylo krásné, kdyby si všechny směly svobodně vybrat, co si obléknou. Aby spolu jednou mohly chodit po ulici a říkat si: „Já bez hidžábu, ty s hidžábem…“ a nikdo by s tím neměl problém. Video z akce mělo na internetu obrovskou sledovanost.

10. dubna Yasaman zatkli a několik dní drželi v cele. Vyšetřovatelé jí vyhrožovali jí, že jestli nepřizná, že za jejími aktivitami stojí zahraniční skupiny, a jestli nebude litovat toho, co udělala, zatknou její přátele a rodinu. Nakonec ji i její matku odsoudili na 16 let vězení za „propagandu proti systému,“ „zločiny proti národní bezpečnosti“ a za „podněcování a napomáhání ke korupci a prostituci propagováním odhalování.“ Teď jsou zavřené ve špinavé, přeplněné cele – jenom proto, že věří, že ženy by měly mít možnost se samy rozhodnout, co a jak budou nosit.

Kruté zacházení s Yasaman je součástí tvrdých represí proti ženám, které se zasazují o zrušení represivních a diskriminačních zákonů o nuceném zahalování. Od roku 2018 jich v Íránu zatkli a odsoudili desítky.

„S mým Yilim jsme žili a plánovali budoucnost v Egyptě. Jenže on je Ujgur a Čína nařídila deportovat všechny lidi jeho etnika do rodné země. Odvezli ho v době, kdy jsem byla podruhé těhotná. Už dva roky o něm nic nevíme.“ [Mairinisha Abuduainiová, manželka Yiliho Rehemana]

Yiliyasijiang Reheman (26) a jeho žena Mairinisha (21) čekali své druhé miminko, když Yili zmizel. Oba studovali na univerzitě v Egyptě a plánovali si budoucnost. Jejich životy se ale obrátily naruby v červenci 2017, kdy Čína nařídila egyptské vládě, aby zadržela a zpátky do Číny deportovala stovky tamních Ujgurů. Yili byl mezi nimi. O tři týdny později porodila Mairinisha druhou dceru. Na všechno zůstala v 19 letech sama.

Teď žije v Turecku a od přátel se dozvěděla, že Yiliho poslali zpátky do Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v severozápadní Číně. A je více než pravděpodobné, že ho zadržují v jednom z vládou utajovaných převýchovných táborů. Podle svědectví lidí, které odsud propustili, v nich probíhá politická „výchova“ – zadržení se musí učit čínské zákony, zpaměti odříkávat propagandistické texty a chválit komunistický režim. Od roku 2017 počet takových táborů v Sin-ťiangu významně narostl. Odhadem tu svévolně drží až milion lidí.

Mairinisha svého partnera hledá od roku 2017 a pořád věří, že se jejich rodina jednou zase sejde. „Mého manžela by měli nechat jít. Naše děti potřebují svého otce. Nikdy se nevzdám, dokud mi ho nevrátí,“ říká.

„Můj Ibrahim pracuje v nevládce, dělá výzkum o právu na bydlení v Egyptě. Je to záslužná, ale nebezpečná práce – čtyři jeho kolegy už zatkli. A i on je od června nezvěstný! Policie mi nechce nic říct.“ [matka Ibrahima Ezz El-Dina]

Ibrahim Ezz El-Din (26) pracuje jako lidskoprávní výzkumník v Káhiře. S velkým nasazením provádí šetření a píše výzkumné zprávy o přístupu k bezpečnému a dostupnému bydlení v Egyptě, což je základní lidské právo.

11. června 2019 večer se vracel domů z kanceláře. Najednou ho obklíčili čtyři muži v civilu, nejspíš tajná policie. Zatkli ho a odvezli. Když to zjistila jeho matka, vyrazila na policejní stanici. Tam jí ale řekli, že tam Ibrahima nezadržují, a navíc popřeli, že ho vůbec zatkli. Dodnes nemá o synovi žádné zprávy.

Za poslední tři roky je Ibrahim už pátým zaměstnancem organizace Egyptian Commission for Rights and Freedoms, který byl zatčen. Podobný osud jako jeho už v Egyptě potkal stovky dalších – policie používá nucené zmizení jako nástroj proti obráncům lidských práv, novinářům, fotbalovým fanouškům nebo demonstrantům. Ti nejdřív beze stopy zmizí a později se ukáže, že byli bez soudu drženi ve vězení. Mnoho z nich jen za pokojné vyjadřování názorů, kritiku státních představitelů nebo podporu lidských práv.

„Jmenuju se Emil. Studuju střední v Minsku a chystám se na vysokou ekonomickou do Polska. Tedy chystal jsem se. Kvůli špatnému výběru brigády a chlapovi, který mi lhal, mě totiž zavřeli na 8 let do vězení za obchod s drogami. Nic jsem ale neudělal.“

Emil Ostrovko (19) si chtěl jako běžný středoškolák v Bělorusku přivydělat brigádou. Začátkem roku 2018 dostal práci jako kurýr jedné online společnosti. Šéf mu řekl, že zásilky, které bude doručovat, obsahují jen legální kuřácké směsi.

12. dubna 2018 čekal na svou přítelkyni na autobusové zastávce, když tam přijelo policejní auto. Policisti Emila zbili a zatkli za údajnou distribuci drog. Bylo mu jen 17. Po měsících, které strávil ve vazbě, odsoudili Emila v nespravedlivém procesu k 10 letům vězení za obchodování s drogami. Některá obvinění byla později stažena, stejně mu ale zůstal trest 8 let za mřížemi.

Vyšetřovatelé nikdy nepátrali po vlastníkovi společnosti ani po jiném možném pachateli. Obviněný a odsouzený byl v celém případu pouze Emil. Před svým zatčením to byl energický kluk, který byl zabraný do studia, četl spoustu odborných knih a staral se o svou mladší sestru. Teď je ve vězení a nemůže dokončit střední, natož uvažovat o studiu na ekonomické univerzitě v Polsku, které plánoval.

Emil je jedním z asi 15 tisíc dětí a mladistvých, kteří si v Bělorusku odpykávají dlouhé tresty vězení za drobné drogové delikty. Paradoxně s nimi zachází mnohem hůř než s pachateli jiných trestných činů a jsou nuceni dlouhé hodiny tvrdě pracovat. Emilovi třeba nedovolili užívat léky na astma, nutili ho mít na sobě o dvě čísla menší boty a z nošení sněhu holýma rukama měl omrzliny. Jeho situace se trochu zlepšila, když ho v červnu 2019 přemístili do vězení pro dospělé. Dál mu ale zakazují studovat.