MARATON PSANÍ DOPISŮ
I letos v prosinci proběhne "Maraton psaní dopisů“ - největší mezinárodní akce na podporu nespravedlivě vězněných, pronásledovaných nebo utlačovaných lidí. Amnesty International ji pořádá každý rok okolo 10. prosince, tedy Mezinárodního dne lidských práv, po celém světě.
Cílem je společně ručně napsat a poslat co nejvíc dopisů s výzvami vládám či úřadům příslušných zemí a upozornit tak na porušování práv konkrétních lidí. Přímo obětem bezpráví je možné psát dopisy solidarity a vyjádřit jim tak podporu. Výsledky jsou vidět okamžitě.
Koho podporujeme
Letos budou dopisy pomáhat 6 případům vězněných, pronásledovaných či utlačovaných lidí a komunit z různých zemí světa.
Pomáhali tonoucím lidem na útěku, teď jim hrozí vězení
Řecko
„Jsme Sarah a Sean, kamarádi. Potkali jsme se v roce 2017 na řeckém ostrově Lesbos, kde jsme dobrovolničili jako záchranáři – pomáhali jsme lodím v nouzi a dostávali lidi z nich do bezpečí. Teď nám za to hrozí až 25 let ve vězení.“
Sarah Mardiniová (24) a Sean Binder (25) jsou oba trénovaní záchranáři. Ona Syřanka žijící v Německu, on Němec, který bydlí v Irsku. Své zkušenosti se rozhodli využít v jedné z nevládních organizací, které pomáhají lidem na útěku na řeckém Lesbosu. Jejich úkolem bylo monitorovat moře, vyrážet k potápějícím se lodím a zachraňovat z nich lidi do bezpečí. Lodě pašeráků jsou totiž často v dezolátním stavu a na moře vyplouvají přeplněné. Teď je kvůli tomu v Řecku obvinili ze „špionáže", „pašování lidí" a z „příslušnosti ke zločinecké organizaci". Jestli soud rozhodne, že jsou vinní, hrozí jim až 25 let vězení.
Oba už strávili za mřížemi přes 100 dní, ven se dostali na kauci. Sean říká: „Nejděsivější na tom všem není to, že mě uvěznili, ale že se něco podobného může stát komukoli.“
A fakta tomu nasvědčují. Ačkoli počet lidí na útěku ve světě každoročně stoupá, nejen státy EU čím dál více omezují bezpečné a legální cesty, jak se tito lidé mohou dostat do bezpečí. Jsou tak odkázáni na předražené služby převaděčů, kteří často riskují jejich životy. Jen v roce 2018 utonulo na moři 2277 uprchlíků a migrantů.
Mnoha lidem není osud trpících lhostejný a snaží se jim pomáhat – zachraňovat tonoucí, poskytovat lékařské ošetření, nocleh a podobně. Pak za to ale často čelí zastrašování a absurdním obviněním. Sarah a Sean nejsou bohužel zdaleka jediní.
Sarah, která získala azyl v Německu, poznala na vlastní kůži, jak nebezpečné cesty po Středozemním moři jsou. V roce 2015 utekla před válkou v Sýrii na člunu, kterému se několik kilometrů od řeckého pobřeží porouchal motor. Ona a její sestra – obě plavkyně – skočily do moře a plavidlo se zbytkem lidí táhly několik hodin až ke břehu.
Požadujeme:
- aby řecké úřady stáhly obvinění proti Sarah Mardiniové a Seánu Binderovi
Adresát dopisu:
Michalis Chrisochoidis
Přežila tajfun, teď bojuje za klima
Filipíny
„Jsem Marinel. Když mi bylo 16, zažila jsem, jak tajfun Yolanda zničil celou mou vesnici a zabil tisíce lidí. Tohle se nesmí opakovat, a proto se snažím přesvědčit světové lídry, aby konečně začali smysluplně řešit dopady klimatických změn.“
Marinel Sumooková Ubaldová (22) byla ještě teenagerka, když si uvědomila, že musí najít způsob, jak ochránit sebe a své společenství před katastrofálními dopady klimatické změny. 13. listopadu 2013 totiž přežila řádění tajfunu Yolanda – jedné z nejsmrtelnějších tropických cyklón v historii planety. Ta zničila celou její vesnici, na Filipínách během pár hodin zemřelo přes 6000 lidí a miliony ztratily své domovy.
Teď, o šest let později, získala Marinel titul ze sociální práce. Dál aktivně hledá způsoby, jak přesvědčit vlády všech zemí, že musí přijmout zodpovědnost za negativní dopady klimatických změn. V roce 2018 v New Yorku třeba přednesla důkazy o vlivu fosilních paliv na negativní změny klimatu. „Můj příběh je jen jedním z mnoha a já jsem tu, abych promluvila jménem zranitelných a přehlížených komunit,“ řekla před zaplněným sálem v OSN. „Věřím, že náš hlas bude vyslyšen.“
Podmínky života jejího společenství v provincii Východní Samar jsou totiž i několik let po tajfunu katastrofální – vláda neudělala dostatečná opatření a nechala lidi žít v otřesných podmínkách. Stále je nedostatek jídla, vody, nefunguje elektřina ani kanalizace.
Marinel je proto odhodlaná zasadit se o to, aby se vlády po celém světě postavily změnám klimatu a řešily jejich dopady na její a další podobné komunity.
Požadujeme:
- zajistit obyvatelům Východního Samaru slušné životní podmínky
- zajistit, aby země, které mohou za nárůst emisí uhlíku, přijaly zodpovědnost
Adresát dopisu:
Rodrigo Duterte
Malacañang Complex
J.P. Laurel Street, San Miguel
Manila 1005
Philippines
https://www.twitter.com/@pcoogov
Za protest proti povinnému zahalování 16 let vězení
Írán
„Jmenuji se Yasaman a jsem herečka z Íránu. Myslím si, že zahalování žen v mé zemi by neměl vynucovat zákon. A tak jsem sundala šátek a rozdávala v metru kytky. Odsoudili mě za to na 16 let.“
Yasaman Aryaniová (24) nesouhlasí s tím, že se ženy v Íránu musí povinně zahalovat. A tak se jako herečka a umělkyně rozhodla na Mezinárodní den žen 2019 uspořádat poetický protest: Na vlak metra napsala heslo „Bílý květ se velkoryse rozvíral a šátek byl jemně odstraněn.“ Potom sundala z hlavy šátek a společně se svou maminkou v koridoru určeném ženám rozdávala bílé květiny.
Mluvila s nimi o tom, jak by bylo krásné, kdyby si všechny směly svobodně vybrat, co si obléknou. Aby spolu jednou mohly chodit po ulici a říkat si: „Já bez hidžábu, ty s hidžábem…“ a nikdo by s tím neměl problém. Video z akce mělo na internetu obrovskou sledovanost.
10. dubna Yasaman zatkli a několik dní drželi v cele. Vyšetřovatelé jí vyhrožovali jí, že jestli nepřizná, že za jejími aktivitami stojí zahraniční skupiny, a jestli nebude litovat toho, co udělala, zatknou její přátele a rodinu. Nakonec ji i její matku odsoudili na 16 let vězení za „propagandu proti systému,“ „zločiny proti národní bezpečnosti“ a za „podněcování a napomáhání ke korupci a prostituci propagováním odhalování.“ Teď jsou zavřené ve špinavé, přeplněné cele – jenom proto, že věří, že ženy by měly mít možnost se samy rozhodnout, co a jak budou nosit.
Kruté zacházení s Yasaman je součástí tvrdých represí proti ženám, které se zasazují o zrušení represivních a diskriminačních zákonů o nuceném zahalování. Od roku 2018 jich v Íránu zatkli a odsoudili desítky.
Aktuálně k případu:
5. února 2020 jsme se dověděli, že teheránský soud snížil Yasaman Aryaniové a její matce Monrieh Arabshahiové trest odnětí svobody na devět let a sedm měsíců.
Trest se teď skládá z pěti let a šesti měsíců za „podněcování a napomáhání ke korupci a prostituci propagováním odhalování,“ ze tří let a šesti měsíců za „zločiny proti národní bezpečnosti“ a ze sedmi měsíců za „šíření propagandy proti systému“.
Podle íránských pokynů pro odsouzení si musejí ženy odpykat svůj nejdelší trest 5 a půl roku kvůli nejzávažnějšímu obvinění, což je výše zmíněné „podněcování a napomáhání ke korupci a prostituci propagováním odhalování.“ Právník Yasaman a její matky řekl, že požádá o soudní přezkoumání trestů, za které byly ženy odsouzené.
Požadujeme:
- aby íránské úřady okamžitě a bezpodmínečně propustily Yasaman Aryaniovou
Adresát dopisu:
Ebrahim Raisi
Místo života s rodinou převýchovný tábor
Čína
„S mým Yilim jsme žili a plánovali budoucnost v Egyptě. Jenže on je Ujgur a Čína nařídila deportovat všechny lidi jeho etnika do rodné země. Odvezli ho v době, kdy jsem byla podruhé těhotná. Už dva roky o něm nic nevíme.“ [Mairinisha Abuduainiová, manželka Yiliho Rehemana]
Yiliyasijiang Reheman (26) a jeho žena Mairinisha (21) čekali své druhé miminko, když Yili zmizel. Oba studovali na univerzitě v Egyptě a plánovali si budoucnost. Jejich životy se ale obrátily naruby v červenci 2017, kdy Čína nařídila egyptské vládě, aby zadržela a zpátky do Číny deportovala stovky tamních Ujgurů. Yili byl mezi nimi. O tři týdny později porodila Mairinisha druhou dceru. Na všechno zůstala v 19 letech sama.
Teď žije v Turecku a od přátel se dozvěděla, že Yiliho poslali zpátky do Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v severozápadní Číně. A je více než pravděpodobné, že ho zadržují v jednom z vládou utajovaných převýchovných táborů. Podle svědectví lidí, které odsud propustili, v nich probíhá politická „výchova“ – zadržení se musí učit čínské zákony, zpaměti odříkávat propagandistické texty a chválit komunistický režim. Od roku 2017 počet takových táborů v Sin-ťiangu významně narostl. Odhadem tu svévolně drží až milion lidí.
Mairinisha svého partnera hledá od roku 2017 a pořád věří, že se jejich rodina jednou zase sejde. „Mého manžela by měli nechat jít. Naše děti potřebují svého otce. Nikdy se nevzdám, dokud mi ho nevrátí,“ říká.
Požadujeme:
- aby čínské úřady okamžitě a bezpodmínečně propustily Yiliyasijianga Rehemana
Adresát dopisu:
Xi Jinping
Lidskoprávní výzkumník zmizel beze stopy
Egypt
„Můj Ibrahim pracuje v nevládce, dělá výzkum o právu na bydlení v Egyptě. Je to záslužná, ale nebezpečná práce – čtyři jeho kolegy už zatkli. A i on je od června nezvěstný! Policie mi nechce nic říct.“ [matka Ibrahima Ezz El-Dina]
Ibrahim Ezz El-Din (26) pracuje jako lidskoprávní výzkumník v Káhiře. S velkým nasazením provádí šetření a píše výzkumné zprávy o přístupu k bezpečnému a dostupnému bydlení v Egyptě, což je základní lidské právo.
11. června 2019 večer se vracel domů z kanceláře. Najednou ho obklíčili čtyři muži v civilu, nejspíš tajná policie. Zatkli ho a odvezli. Když to zjistila jeho matka, vyrazila na policejní stanici. Tam jí ale řekli, že tam Ibrahima nezadržují, a navíc popřeli, že ho vůbec zatkli. Dodnes nemá o synovi žádné zprávy.
Za poslední tři roky je Ibrahim už pátým zaměstnancem organizace Egyptian Commission for Rights and Freedoms, který byl zatčen. Podobný osud jako jeho už v Egyptě potkal stovky dalších – policie používá nucené zmizení jako nástroj proti obráncům lidských práv, novinářům, fotbalovým fanouškům nebo demonstrantům. Ti nejdřív beze stopy zmizí a později se ukáže, že byli bez soudu drženi ve vězení. Mnoho z nich jen za pokojné vyjadřování názorů, kritiku státních představitelů nebo podporu lidských práv.
Nové informace k případu: Dne 26. listopadu se Ibrahim Ezz El-Din po 167 dnech nuceného zmizení objevil před Nejvyšším státním zastupitelstvím pro státní bezpečnost. Ibrahim nevypadal dobře a byl značně pohublý, státnímu zástupci řekl, že byl během svého zadržování mučen. Až do zahájení vyšetřování jeho případu musí zůstat ve vazbě. Přestože byl ve vazbě od 11. června 2019, Národní bezpečnostní agentura uvedla, že byl Ibrahim zatčen 25. listopadu 2019 a popřela, že došlo k nucenému zmizení.
Požadujeme:
- aby egyptské úřady přiznaly, co se stalo s Ibrahimem
- aby egyptské úřady propustily Ibrahima, pokud není obviněn z mezinárodně uznaného zločinu
Adresát dopisu:
Hamada al-Sawi
8 let vězení kvůli nepoctivému zaměstnavateli
Bělorusko
„Jmenuju se Emil. Studuju střední v Minsku a chystám se na vysokou ekonomickou do Polska. Tedy chystal jsem se. Kvůli špatnému výběru brigády a chlapovi, který mi lhal, mě totiž zavřeli na 8 let do vězení za obchod s drogami. Nic jsem ale neudělal.“
Emil Ostrovko (19) si chtěl jako běžný středoškolák v Bělorusku přivydělat brigádou. Začátkem roku 2018 dostal práci jako kurýr jedné online společnosti. Šéf mu řekl, že zásilky, které bude doručovat, obsahují jen legální kuřácké směsi.
12. dubna 2018 čekal na svou přítelkyni na autobusové zastávce, když tam přijelo policejní auto. Policisti Emila zbili a zatkli za údajnou distribuci drog. Bylo mu jen 17. Po měsících, které strávil ve vazbě, odsoudili Emila v nespravedlivém procesu k 10 letům vězení za obchodování s drogami. Některá obvinění byla později stažena, stejně mu ale zůstal trest 8 let za mřížemi.
Vyšetřovatelé nikdy nepátrali po vlastníkovi společnosti ani po jiném možném pachateli. Obviněný a odsouzený byl v celém případu pouze Emil. Před svým zatčením to byl energický kluk, který byl zabraný do studia, četl spoustu odborných knih a staral se o svou mladší sestru. Teď je ve vězení a nemůže dokončit střední, natož uvažovat o studiu na ekonomické univerzitě v Polsku, které plánoval.
Emil je jedním z asi 15 tisíc dětí a mladistvých, kteří si v Bělorusku odpykávají dlouhé tresty vězení za drobné drogové delikty. Paradoxně s nimi zachází mnohem hůř než s pachateli jiných trestných činů a jsou nuceni dlouhé hodiny tvrdě pracovat. Emilovi třeba nedovolili užívat léky na astma, nutili ho mít na sobě o dvě čísla menší boty a z nošení sněhu holýma rukama měl omrzliny. Jeho situace se trochu zlepšila, když ho v červnu 2019 přemístili do vězení pro dospělé. Dál mu ale zakazují studovat.
Aktuálně:
Emil Ostrovko děkuje z vězení za vaši podporu:
"Během posledních několika měsíců jsem dostal vzkazy solidarity z celého světa, které mi dodaly obrovskou sílu a inspiraci. Díky této kampani věřím, že je důležité bojovat za svá práva. Ukázala mi, že na mém životě někomu záleží, a že se na mě nezapomnělo. Většina mých spoluvězňů jsou mladí lidé jako já a jejich situace je podobná té mojí. Požádali mě, abych se s nimi podělil o ty vzkazy plné podpory a solidarity, aby jim mohly sloužit jako symboly síly a naděje. Mnohokrát vám děkuji!" – Emil Ostrovko
Aktuálně:
Emil si navzdory důkazům musí odpykat celý trest.
Soud se v lednu zabýval možností snížení Emilova trestu, nakonec ale ve vězení zůstane zbylých šest let.
Dne 31. ledna se uskutečnilo soudní přelíčení zabývající se Emilovým setrváním ve vězení. Soudce potvrdil platnost všech trestů, za které byl Emil odsouzen a rozhodl se nesnížit jeho trest z šesti let na čtyři.
Dne 4. února obdržela Emilova matka dopis z kanceláře generálního prokurátora, v němž je uvedeno, že po přehodnocení Emilova případu prokuratura dospěla k závěru, že (navzdory předloženým důkazům) nedošlo k žádnému pochybení v průběhu trestního řízení a že Emil je uvězněn v souladu s běloruským právem.
Aktuálně:
Emil má ve vězení zdravotní problémy, ohrozit ho může COVID-19
Emil Ostrovko a jeho spoluvězeň Vladislav Sharkovsky mají vážné zdravotní problémy. Emil trpí chronickým astmatem. Vladislav byl před svým zatčením zdravým teenagerem, ale ve vězení se jeho zdravotní stav podstatně zhoršil. Trápí ho vleklý kašel, má záblesky vidění a nedávno prodělal žilní trombózu. Vzhledem k rychlému šíření viru COVID-19 je ohroženo nejen jejich zdraví, ale i zdraví a životy dalších vězňů v Bělorusku. Vězeňské úřady by měly zvážit možnosti předčasného nebo podmínečného propuštění nebo jiná nevazební alternativní opatření.
Požadujeme:
- aby běloruské úřady Emila okamžitě propustily a vymazaly jeho trestní rejstřík
- aby běloruské úřady neposílaly do otřesných vězeňských podmínek další děti za méně závažné drogové delikty
Adresát dopisu:
-
Místo života s rodinou převýchovný tábor
Čína
„S mým Yilim jsme žili a plánovali budoucnost v Egyptě. Jenže on je Ujgur a Čína nařídila deportovat všechny lidi jeho etnika do rodné země. Odvezli ho v době, kdy jsem byla podruhé těhotná. Už dva roky o něm nic nevíme.“ [Mairinisha Abuduainiová, manželka Yiliho Rehemana]
Yiliyasijiang Reheman (26) a jeho žena Mairinisha (21) čekali své druhé miminko, když Yili zmizel. Oba studovali na univerzitě v Egyptě a plánovali si budoucnost. Jejich životy se ale obrátily naruby v červenci 2017, kdy Čína nařídila egyptské vládě, aby zadržela a zpátky do Číny deportovala stovky tamních Ujgurů. Yili byl mezi nimi. O tři týdny později porodila Mairinisha druhou dceru. Na všechno zůstala v 19 letech sama.
Teď žije v Turecku a od přátel se dozvěděla, že Yiliho poslali zpátky do Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v severozápadní Číně. A je více než pravděpodobné, že ho zadržují v jednom z vládou utajovaných převýchovných táborů. Podle svědectví lidí, které odsud propustili, v nich probíhá politická „výchova“ – zadržení se musí učit čínské zákony, zpaměti odříkávat propagandistické texty a chválit komunistický režim. Od roku 2017 počet takových táborů v Sin-ťiangu významně narostl. Odhadem tu svévolně drží až milion lidí.
Mairinisha svého partnera hledá od roku 2017 a pořád věří, že se jejich rodina jednou zase sejde. „Mého manžela by měli nechat jít. Naše děti potřebují svého otce. Nikdy se nevzdám, dokud mi ho nevrátí,“ říká.
Požadujeme:
- aby čínské úřady okamžitě a bezpodmínečně propustily Yiliyasijianga Rehemana
Adresát dopisu:
Xi Jinping
Najděte akci ve svém okolí
Chcete raději uspořádat vlastní akci? Výborně, klikněte sem!
Toto je veřejná akce 
Tato akce umožňuje bezbariérový přístup.DOJMY A ZKUŠENOSTI ORGANIZÁTORŮ
VLADISLAVA R., DOMÁCI AKCE
Nebylo to jen o tom proletět si nějakou zprávu, ale více si jednotlivé lidi představit a nosit je v hlavě. Něco udělat s nadějí, že to bude kapka do mlýna spravedlnosti. Mám je teď vylepené v kuchyni na zdi a ráda bych každému napsala.
PAVEL Ž., JUNÁK - ČESKÝ SKAUT, STŘEDISKO DOBRÁČEK HOSTINNÉ
Maraton jsme ve Vrchlabí a v Hostinném pořádali poprvé. Bylo hezké vidět, že v tom příchozí z veřejnosti i členové našeho skautského střediska vidí smysl, ti kteří neuměli psát, se pustili do malování obrázků vězňům, ti, co psát uměli, se do toho pustili s vervou. Všichni jsme měli možnost (a využili jsme ji) přispět, jak nejlépe zrovna dovedeme a rádi se do toho pustíme znovu.
MICHAELA S. GYMNÁZIUM A SOŠ JILEMNICE
Maraton psaní dopisů je ojedinělou akcí, která dovoluje nám, středoškolákům, podívat se na svět z jiného úhlu. Máme možnost vyklouznout z naší sociální bubliny a vnímat problémy, které trápí svět. I kdyby se účinky našich dopisů neprojevily na samotných případech, projeví se alespoň na nás, na další generaci.
ŠIMON T., AKCE V KOSTELE
Pořádání Maratonu dopisů se u nás v kostele pomalu stává tradicí. Jsme rádi, že v předvánočním shonu se můžeme na chvíli zastavit a opravdu pomoci reálným lidem. Příští rok se určitě opět zapojíme!
ÚSPĚCHY MARATONU 2016
Celkem se nám tedy podařilo shromáždit 69 520 dopisů.
Výsledky ve světě: 3,429,631 DOPISŮ
PROPUŠTĚNA V USA
Whistleblowerka Chelsea Manning byla propuštěna z vězení v květnu 2017 poté, co byl její 35-letý trest odnětí svobody zkrácen prezidentem Barackem Obamou. Více jak čtvrt milionu lidí napsalo dopisy žádající její propuštění.
„Přeji si, abych měla čas a možnosti poděkovat každému z vás za tu trochu radosti z každého dopisu a pohlednice.“
UPUŠTĚNO OD TRESTŮ V PERU
Trestní obvinění proti Máximě Acuñě, venkovské farmářce, která vzdoruje jedné z největších společností těžících zlato na světě, byly zrušeny v květnu 2017. Více jak 150 000 lidí z celého světa jí poslalo zprávy solidarity.
„Pokračujte v podpoře a pomáhání, ale nejen mně, dobře?”
OSVOBOZEN V UZBEKISTÁNU
Muhammad Bekzhanov, jeden z nejdéle uvězněných novinářů na světě, byl osvobozen v únoru 2017 po 17 letech strávených za mřížemi. Stovky tisíců lidí z celého světa psalo za jeho svobodu.
„Vaše dopisy pro mě byly velmi utěšující, když jsem byl ve vězení. Děkuji!”
Zatím máme 23 792 dopisů.
